Tak teda Vám sem tu povídku přidám :) Je to první kapitola, tak potom přidám další :) Můžete si to stáhnout i v pdf - tady. Heslo: odsouzeni. Kopírování se zdrojem ;)
ODSOUZENÍ
1. Kapitola
Táhli mě pryč. Křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel. Bránila jsem se, ale neprosila. Když se mi podařilo se otočit, viděla jsem je. Stáli tam vzadu a nic neudělali. Neviděla jsem ani jedinou slzu, která by se i jen nechtěně skutálela po jejich tvářích. Jen tam tak stáli jako by se jich to netýkalo.
Proti těm dvou co mě drželi, jsem neměla šanci. Byli moc silní, každý z nich mě držel za ruku a za rameno. Cítila jsem, jak pevný stisk mají. Jejich ruce mi doslova drtily rameno. Jedno jsem věděla jistě: tyhle ruce mě jen tak nepustí.
Nakonec se jeden z nich ozval. Byl to hlubší hlas a vyzařoval z něj takový posměšný tón. "Tak jsme, tady slečno, vítejte ve vašem novém bílém království." Jen jsem zvedla jedno obočí a našpulila rty, jak bylo mým zvykem, když se mi něco nezdálo. To už jsem, ale dopadla na kolena na zem. Au, teď alespoň vím, že jsem vzhůru. Slyšela jsem, jak se za mnou zabouchly dveře, a něco cvaklo. Zvedla jsem se a byla vděčná, že mám tenisky. Ještě že mě odvezli, když jsem byla běhat. Hned, jak jsem uviděla dveře, jsem se zarazila. Bylo na nich jedno zamřížované okénko. Co to sakra je? Neměly žádnou kliku tak jsem do nich zkusila vrazit. Chyba na pohled ty dveře vypadaly, že kdyby do nich někdo strčil opravdu velkou silou, rozpadly by se. Ale pravda je taková, že dveře byly nejspíš z ocele, jak jsem si tak tipovala. Opět jsem se svalila na zem. Jsem to ale husa. Pokřikovala jsem v duchu na sebe. Když jsem se opět zvedla, rozhlédla jsem se po místnosti. Vše tu bylo bílé. Stěny, na kterých nebyl ani jeden obrázek, postel povlečená bílým povlečením a nábytek jestli se tomu tak dalo říkat. Byl tady vlastně jen noční stolek a nějaká skříňka. Dokonce i mříže za okny byly bílé. Jako ve vězení.
Uslyšela jsem kroky. Byli to oni. Ty její podpatky bych poznala všude.
Promluvil cizí hlas. "Nebojte se, vaše dcera tady bude v pořádku dokud -" To už ho ale někdo přerušil.
"Nezapomeňte, na čem jsme se domluvili, nechcete mít přece problémy, pane řediteli." Byla to ona. Moje matka. Matka. Slyšela jsem její sladký výhružný tón.
"Samozřejmě že ne madam, udělám, co je v mých silách".
"Tak to jsme rádi" tento hlas patřil otci.
Poté už jsem jen slyšela kroky, které se vzdalovaly. Nechali mě tu, nemám důvod jim odpustit. V tom se otevřely dveře a vešel, jak jsem si myslela, ředitel.
"Vítej u nás zlatíčko. Jmenuji se Lewis Granter a jsem ředitel." Zlatíčko?! Vypadám snad jako nějaké zlatíčko?! Ale ještě než odešel, dodal "Zatím se tu zabydli a já řeknu sestře, ať ti donese nějaké oblečení". Potom odešel. Podívala jsem se na své oblečení. Měla jsem na sobě šortky a přiléhavé tílko které končilo na pupíkem. Není divu, že se mi pořádně nedokázal koukat do očí.
Za chvíli přišla sestra a přinesla mi oblečení. Samozřejmě bylo bílé, jak jinak. S odporem jsem se na něj podívala, tohle snad není možné. Chtěla bych vědět, co tu existuje v jiné barvě, než je bílá. Buď si toho sestra nevšimla, nebo to prostě ignorovala. "Až se převlékneš, odnesu ti věci a zavedu tě do jídelny. Škola ti začíná až za dva dny tak zatím dostaneš rozvrh a budeš si ho moct prostudovat." Neměla jsem jí co odpovědět. Moje mlčení si vyložila jako souhlas, oblečení mi položila na postel a odešla.
Tohle bylo moc, za prvé bílá mi nesluší a za druhé moje bílé oblečení se nikdy nemělo rádo s jídlem. Bílé oblečení nepřipadalo v úvahu.
Na dveře někdo zaklepal. Vešla žena s už prošedivělými vlasy staženými vzadu do drdolu. Vypadala, sympaticky běle. Jako tamta předchozí sestra byla oblečená v bílém. Na cedulce se jménem bylo jméno Mary. Její hlas byl plný laskavosti, když tedy promluvila, byla jsem v šoku. "Tady jsi, poslali mě sem, ať tě vyzvednu a odvedu do jídelny, Elizu zavolali na nějaký naléhavější případ, než jsi ty, tak odešla." Na chvíli se odmlčela jako by čekala, že něco řeknu. "Tak nic tak půjdeme" Vyšla na chodbu a otočila se na mě. "Tak pojď, nechceš přece, abys měla studenou snídani. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem vystoupila ze své cely a šla s Mary. Po cestě dlouhou chodbou se mě Mary zeptala "Jak se vlastně jmenuješ děvče?"
"Já jsem Mia" snažila jsem se vykoktat své jméno.
"Hezké jméno" podotkla.
"Díky."
Ani jsem si to nestačila uvědomit a už jsme zírala do místnosti plnou dětí. Místnost rázem utichla, až teď jsem si uvědomila, že jsem ještě v oblečení, které jsem měla ráno.
Sestra Mary mě popostrčila dovnitř a zavřela za námi dveře. Odvedla mě k jakémusi pultu s jídlem. Cestou k pultu jsem se rozhlížela po ostatních. Byly tu děti, které snad ještě ani nemohly chodit do školy. Parta dětí, kterou jsem nejspíš vyrušila při nějakém zajímavém rozhovoru. Dokonce tu byly i děti skoro stejně staré jako já. To mě překvapilo, ale zároveň aspoň trochu utišilo, že tu nejsem jediný "starý" blázen. Když už jsme stáli u pultu, konečně jsem zblízka mohla vidět tu věc, kterou všichni měli na talíři. Byla to slanina. No fůj. Ta slanina mi hned připomněla, proč jsem byla ráno běhat.
Z druhé strany pultu stála žena, která zřejmě měla rozdávat jídlo. "Tak co si dáš?" zeptala se mě.
Uvědomila jsem si, že si rukou překrývám nos a ústa.
"Já…máte něco bez tuků a cukrů?" Nestála jsem o to, aby se ze mě stala koule závislá na tuku a cukru.
Žena se na mě zamračila, ale ukázala na salát. Přikývla jsem. Alespoň něco. Nandala salát do misky a podala mi ji.
"Přeju dobrou chuť."
"Díky" zamumlala jsem, že jsem pochybovala, že by to mohla slyšet.
Sestra Mary se na mě podívala a ukázala na místo u stolu. "Běž, si tam sednout a najez se. Já na tebe počkám."
Tak jsem ji poslechla.
Když jsem si sedla na určené místo rozhovor dětí zase začal. Podívala jsem se, kdo sedí vedle mě. Byla to dívka se zlatohnědou pletí a s velkýma očima oříškovité barvy. Vlasy jí sahaly k ramenům a měly stejnou barvu jako její oči. Také se na mě podívala a usmála se. "Já jsem Amanda a ty?"
"Mia…jo Mia" Nebyla jsem si jistá, jestli je to pravda, ale myslím, že byla.
"Máš hezké boty."
"Díky" Ta holka byla opravdu milá a přátelská. Podívala jsem se na její boty. Jak jinak. Byli to bílé pantofle s uzavřenou špičkou. Přesně takové jaké nosí doktoři. Viděla můj pohled a sklopila oči. Ta bílá mě začala znervózňovat. Jak se blázen může vzpamatovat, když je všude okolo bílá? Sice jsem nebyla blázen - teda v něčem jo. Třeba v nakupování se svou nejlepší kamarádkou Emmou nebo jsem bývala blázen do Jacka. Byla to moje první a opravdová láska, ale choval se jako idiot. Zjistila jsem, že mě miloval jen kvůli mému postavení ve škole. No jo, popularita je hrozná nemoc, ale já jsem jí měla ráda. Ale blázen v tomhle smyslu jsem nebyla.
Snědla jsem svou porci salátu. Byl opravdu obyčejný, byla jsem zvyklá na lepší, ale kupodivu mi chutnal.
Od stolu, kde seděli jen dospělí, se zvedl nějaký muž a všichni utichli.
"Kdo to je?" zašeptala jsem Amandě.
"To je zástupce ředitele, myslí si o sobě, že to tu co nejdříve převezme."
Všichni z něj měli očividně respekt. Měl hrubý tón, který se mi vůbec nezamlouval.
"Tak se všichni utišíme. Dnes k nám přibyl nový člen, teda abych byl přesnější tak členka. Jmenuje se Mia Leirsová. Byl bych rád, kdybyste na ní brali ohled, že je tu nová."
Opravdu miluju takovéhle přivítání. Pak promluvil znovu, ale tentokrát to bylo jen ke mně. "Mio, doufám, že si tu brzy najdeš nové kamarády a bude se ti tu líbit." To silně pochybuju. Zamračila jsem se na něj, ale bylo pozdě, aby můj pohled stačil zaregistrovat. No co, však on se ho dočká.
Zbytek dne jsem musela podstoupit opravdu nudnou přednášku o pravidlech, které vymysleli zdejší blázni. Už jsem si myslela, že je konec mučení, ale v tom přišlo další.
"Pojď, musím ti to tady vše ukázat" otočila jsem se a uviděla sestru Mary. Nasadila jsem svůj herecký obličej a dala se do práce.
"Sestro Mary, mě není nějak dobře. Nemohla bych si jít už lehnout? Slibuju, že třeba zítra poprosím Amandu, aby mi to tady ukázala. Jsem fakticky unavená." Jako důkaz jsem na konci mého hereckého představení zívla a čekala, jestli to zabralo.
"Ach chudáčku. Je toho na tebe moc viď? Víš co, jdi si lehnout a tu prohlídku necháme na jindy. Hlavně ať ti je dobře." Ještě mě pohladila po tváři a dodala: "Když budeš, něco potřebovat stačí říct ano?" Potom konečně odešla.
Jo já vím, měla bych být ráda, když na mě rodiče dlabou, ale nemám zase ráda až moc té mateřské lásky, kterou ke mně donáší sestra Mary. Musím se teda ale pochválit. Myslím, že se ze mě jednou stane skvělá herečka. Ne že bych už teď nebyla dobrá, ale no prostě cítím, že na to mám talent. Asi jsem trošku namyšlená co?
S povzdechem jsem se svalila na postel a zavřela oči. Věřte nebo ne do pěti minut jsem byla tuhá.
Konec 1. kapitoly. Doufám, že se Vám to trochu líbilo :)
Grace ♥

Jak už jsem jednou psala, jsi moc šikovná :) Už se těším na další kapitolu :)